Amico

Zlozvyky u koní

Znáte to? Kůň zapřený zuby o žlab či hrazení, vyklenutý krk a ... klk! polkne vzduch. Ano, klkáč v akci. Tento kůň nám předvádí jeden z nejčastějších koňských typů stereotypního chování neboli zlozvyků. Klkání, hodinaření či obcházení boxu dokola se vyskytuje až u 10 - 20 % populace domácích koní. Takové chování může být pěkně problematické, protože narušuje celkovou spokojenost koně, jeho zdravotní stav, kondici i jeho další využitelnost co by koňského atleta.

Přestože takové způsoby chování jsou známé již po staletí, bylo jim dosud věnováno jen málo vědecké a výzkumné pozornosti. Nejvíce studií můžeme najít mezi dostihovými koňmi, protože těmito zlozvyky jsou postiženi především právě oni.

Definice

Zlozvyky, správněji stereotypní chování neboli stereotypy, jsou naučené způsoby chování. Neustále se opakují bez zjevného účelu či funkce. Patří sem i tzv. nutkavé pohyby, které se vyvíjejí v prostředí s nevhodnými podmínkami. Pokud se jednou u postiženého jedince rozvinou, může se stát na nich závislý.

Stereotypní chování neboli lidově zlozvyky jsou rozmanité, avšak nikoli nepodobné. Zvířata je opakují neustále dokola. Etologové popisují mnoho typů stereotypního chování, které byly pozorovány u domácích zvířat a divokých zvířat chovaných v zajetí. Koně jednotně "preferují" stereotypy prováděné hubou - klkání.

Klkáč se zahákne řezáky o nějaký předmět, například o hrazení, dvířka, žlab, napáječku nebo o cokoli jiného, o co se může opřít. Uchopí předmět zuby, otevře tlamu a zároveň i hrdlo. Vyklene krk, odtáhne se dozadu a celý proces ukončí charakteristickým zvukem. Někteří koně klkají bez opory. Obecně se říká, že tito koně polykají vzduch. Jenže rentgenologicky a endoskopicky bylo zjištěno, že vzduch se až do žaludku nedostane.

Klkání se liší od stereotypů, kdy kůň vykonává různé pohyby (lokomoční stereotypy) nebo chodí (ambulatorní). Tehdy se kůň pohybuje v pravidelném, neustále se opakujícím rytmu. Při hodinaření neboli tkalcování přešlapuje na předních nohách, obvykle v jednom místě stáje. Přenáší váhu z jedné přední nohy na druhou a některý při tom kýve hlavou a krkem ze strany na stranu. Nebo házejí hlavou nahoru a dolů. Tito koně si mohou vyrobit vážné poranění končetin, například kroužek, nebo budou mít problémy s karpy (zápěstí neboli "přední koleno"). Zároveň si tak opotřebovávají podkovy. K tomuto typu zlozvyků patří i chození po kruhu v boxe nebo kopání. Ty však patří k méně častým problémům. V prvním případě kůň chodí neustále v boxe dokola podél stěn, ve druhém případě kope zadní nohou proti zdi nebo mřížím, ať už proto, že se mu líbí ten zvuk, potřebuje uvolnit energii nebo na sebe upozorňuje.

Někteří koně mají zlozvyk se sami zraňovat, koušou se a štípou, obzvláště do slabiny. Tyto zakořeněné zlozvyky mohou narušit celkový zdravotní i psychický stav koně nebo jeho využití jako atleta, jen vyjímečně neškodí koni ani neruší jezdce či majitele. Pokud kůň žvýká dřevěné ohrady nebo okusuje kovové či kamenné žlaby, ještě to neznamená, že z něj bude klkáč. Sporadické pohození hlavou není známkou hodinaření; a pohyby, které kůň vykonává při vzrušení nejsou nutkavým chozením po boxe. Avšak pokud se toto chování stane zvykem, problém je na světě.

Koňaři takovému chování říkají stájové zlozvyky, protože je pokládají za defekt koňské osobnosti. Na druhé straně etologové je považují za následek problematického prostředí. Někteří odborníci považují zlozvyky za chorobu. Je to otázka názoru (záleží na typu koně, na druhu problému a využití koně apod.), zda daný zlozvyk lze nebo nelze považovat za onemocnění. Rozhodně, pokud zjistíme u některého koně ve stáji stereotypní chování, je jasné, že něco není nebo nebylo v pořádku. Taková zvířata mohou ohrozit člověka, protože kůň provádějící právě svůj zlozvyk, není spolehlivý. Bezohledně může na člověka šlápnou či ho kopnout...

Proč bývají koně postiženi stereotypním chováním?

Koně jsou od přírody velice činorodá zvířata, v přirozených podmínkách je jejich tlama velice zaměstnaná -- neustále se pasou, používají ji ke komunikaci a navozování či udržování sociálních kontaktů, k ochraně před nebezpečím. Co se týče krmení - chodí a pasou se a opět chodí a pasou se, tak projdou celé širé okolí, dokud nespasou vhodnou trávu. Na své nohy se spoléhají snad celý den - když postávají u svých druhů, když se popásají, když utíkají od nebezpečí, když se brání kopáním nebo vyhazováním.

Domestikací lidé omezili jejich životní prostor, uzavřeli je do malého prostoru, aby je mohli využívat jako atlety, jako dělníky či jako domácí mazlíčky. Ploty a ohrady jim omezily prostor k pohybu a často je také oddělily od stádových druhů. Krmení jim lidé podávají přímo pod nos a pouze na jedno místo. Lidé sami rozhodli, jak jim zorganizují život - kde budou koně žít, co budou žrát, co budou dělat. Lidé očekávají od zvířat, že budou kultivovaná a přijmou jejich diktaturu bez námitek. Od sportovního koně se očekává, že při svém výkonu ze sebe vydá maximum energie, potom se hned uklidní a zůstane někde stát jako neživá věc.

Stejně tak domestikace ovlivnila dědičné vlastnosti koní, většina koní na světě je výsledkem plánovaného šlechtění. Dnešní koně jsou potomci mnoha generací koní, kteří žili pod "lidskou nadvládou". Genetika tak ovlivnila jejich chování i reakce na okolní podněty - jak vyjádřit své druhové potřeby tlamou a nohama. Zvířata si na prostředí kontrolované lidmi zvykla rozdílně, některá snášejí svůj ohraničený život lépe než jiná, avšak někteří koně musí strávit mnoho hodin úplně o samotě. Také emoční projevy koní se podařilo lidem zkultivovat. V mládí se kůň naučí některé způsoby chování, které neustále opakuje, až se stanou jeho zvykem. Někteří jedinci, možná že všichni, mají sklon ke stereotypům, stejně jako lidé provádějí automaticky určité činnosti, jsou-li frustrovaní nebo se nudí.

       Animačky pro vás