CLEVELANDSKÝ HNĚDÁK

Hnědě zbarvení koně se chovali především pro soumarské práce na severovýchodě Anglie již od dob středověku. Byli oblíbeným dopravním prostředkem potulných kupců (chapmanů), odtud jejich druhý název, chapman Horse. Tohoto koně si vzali za základ chovatelé 17. stol. a přidali k němu trochu krve andaluských a berberských hřebců. Tak vznikl ušlechtilý kočárový kůň, proslulý aktivním chodem a velkou vytrvalostí. Dali mu jméno Clevelandský hnědák podle oblasti, kde se především choval. Jak se cesty zkvalitňovaly, kočároví koně museli být rychlejší. Tudíž se musel přikřížit plnokrevník, pro dosažení větší rychlosti. Většinou se připouštěli polokrevné hřebce s čistokrevnými klisnami. Tato lehčí, rychlejší verze Clevelandského hnědáka dostala název Yorkshirský kočárový kůň. Jeho plemenná kniha byla ukončena roku 1936, kdy toto plemeno v podstatě vyhynulo. Clevelandský hnědák naštěstí, i když ve velmi malém počtu, přežil. Ve spojení s plnokrevníkem vytváří ušlechtilé vzpřímené těžké huntery a vynikající kočárové koně. Clevelandský hnědák má pravidelnou, rovnou a volnou akci, pohybuje se volně v plecích a úsporně. Kromě toho, že je to vynikající kočárový kůň, se velmi dobře uplatňuje i v parkuru.

Popis Plemene

Výška: 163-168 cm, ačkoliv výška nevyhrazuje jinak dobře stavěného koně
Barva: Hnědák s černýma nohama, hřívou a ocasem.
Stavba těla: Ušlechtilá hlava, ne příliš malá s velkýma, dobře posazenýma mírnýma očima a velkýma jemnýma ušima; dlouhý štíhlý krk; hluboké šikmé svalnaté plece; hluboké široké tělo se svalnatými bedry, silná záď a dobře nasazený ocas; suché končetiny bez rousů se svalnatými předloktími, stehny a bérci, velkými klouby a hlezna se silnými spěnkami; dobrá zdravá kopyta.

Zajímavost

Clevelandský hnědák za své přežití do značné míry vděčí anglické královně Alžbětě II. Ta zakoupila mladého hřebce jménem Mulgrave Supreme, který měl být odeslán do USA, nechala ho vycvičit pod sedlo i do zápřeže a pak dala k dispozici chovatelům čistokrevných i polokrevných clevelandských hnědáků po celé Anglii. Tento úspěšný počin zažehl nový zájem o toto prastaré plemeno. Princ Filip dále vylepšuje profil tohoto plemene tím, že se s ním zúčastňuje vozatajských závodů na nejvyšší úrovni.

Zajímavý bílý kůň z delty Rhôny je nejvýraznějším představitelem volně žijících koní, kteří nejsou skutečnými divokými koňmi, ale ani vyšlechtěným plemenem. Tito koně nepochybně pocházejí z předků, kteří byli domácími koňmi. Avšak život ve volné přírodě a bezprostřední působení tvrdých podn´mínek natolik ovlivnily jejich vzhled a povahu, že se už nepodobají svým zdomácnělým předkům a v mnohém se vrátili ke způsobu života divokých koní. ˇ6ivot ve stálém nebezpečí a často i v nepřízni podnebí jim dodal mimořádné vlastnosti, které člověk velmi oceňuje. O stádech koní žijících v oblasti Camargue na západ od ústí Rhôny na jihu Francie máme zprávy už od starověku. Základem stáda byli nepochybně koně místního původu, chovaní Kelty. Brzy se k nim přiřadili uprchlíci z římských táborů ve válce galské a z kupeckých karavan. Po pádu říše římské a po arabské invazi se uplatnili koně berberského původu a v následujících staletích nejrůznější další prvky. To všechno se však rozplynulo v úžasně vyváženém a krutými podmínkami prověřeném celku. V r. 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o rozloze 150 km čterečních. V deltě Rhôny se koně chovají polodivoce ve stádech o 40 až 50 zvířatech, zvaných manadas. Přírůstky se každoročně označují výžehem.

Camargský kůň má "barvu mořské pěny", je to bělouš s jemnou srstí a bohatou hřívou i ohonem. Je 135 až 145 cm vysoký s dost hrubým profilem, občas se objevuje i mírný klabonos. Hlava je dosti dlouhá a pěkná, dojem kazí velmi silné žuchvy. Oči jsou velké a výrazné, krátké uši velmi pohyblivé. Krátký krk nasedá na strmé plece, kohoutek je plochý, hrudník velmi hluboký, hřbet a bedra jsou nápadně silná. Záď je svalnatá a silná, ocas nízko nasazený, kopyta jsou široká, přizpůsobena pohybu v bažinatém terénu; zpravidla se nekovou. Kůň má vrozené vlohy k práci s býky, kteří se chovají k zápasům. Dnes slouží i k rekreační jízdě turistů.

Je to jediné ryze irské plemeno a pochází za západního Irska, z oblasti zvané Chonnacht, anglicky Connaught, starším jménem Connemara. Jeho předky byli poníci podobní highlandským, po ztroskotání španělského loďstva Armada v r. 1588 křížení s berbery a andalusany, kteří se z lodí zachránili. Výsledkem byl dnes již vymřelý irský hobby. Ten se dále křížil s dovezenými araby a s menšími plnokrevníky, a tak vznikl z původního houževnatého poníka velmi elegantní jezdecký pony. Začátkem tohoto století byl connemara ohrožen vyhynutím, a proto se v r. 1923 ustavila společnost chovatelů tohoto plemene v Irsku a v r. 1947 také v Anglii. Plemenná kniha však vznikla dřív, první zápis (Cannon Ball) je z r. 1904.

Connemara měří 132 až 145 cm a je velmi souladný. Má malou hlavu s rovným profilem, velkýma výraznýma očima a krátkými vztyčenými boltci. Krk je mimořádně dlouhý a elegantní, plec správně utvářená a kohoutek dost výrazný. Má stavbu vynikajícího jezdeckého koně a skokana. Štíhlé suché nohy mají obvod holení 17 až 20 cm. Velmi hluboký trup celkový vzhled neruší. Zbarvení bylo původně plavé, dnes převládají bělouši různých typů, povolena je i smíšená srst (rezaví bělouši), ne však strakatá. Vzácnější jsou vraníci a hnědáci. Povaha je poddajná. Odedávna sloužil jako jezdecký kůň a soumar, byl mimořádně otužilý a skromný. Dnes pracuje v zemědělství a jako jízdní kůň pro děti i dospělé. Křížením s plnokrevníky se získávají závodní koně pro crosscountry a skokové soutěže. Přispěl ke vzniku irského huntera.

Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.

Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.